V roce 1946 obdržel starý muž, který redigoval časopis v Buenos Aires, rukopis od mladíka, kterého nikdy nepotkal. Příběh byl o bratrovi a sestře, kteří žili v domě, který pomalu ovládalo něco, co nemohli vidět. Nebojovali proti tomu. Uklidili jeden pokoj a pak se další místnost stala jinou. Uvařili večeři a pak kuchyně přestala být jejich. Nikdy neviděli, co dům bere. Znali to jen podle místností, do kterých už nemohli vstoupit. Starý muž ji jednou přečetl a hned ji vydal. Poznal tu věc v příběhu, protože celý život psal o téže věci z druhé strany. Psával o labyrintech. Mladík psal o domech. Oba psali o architektuře, která obsahuje víc, než architekt zamýšlel. Mladík byl Cortázar. Nevěděl, že ho starý muž vydá. Starý muž netušil, že se mladík stane druhou polovinou literatury, kterou by ani jeden z nich sám nedokázal vybudovat. Dům už byl obsazován dřív, než dorazili oni. Jen si zapsali, co našli uvnitř.